11.den - pátek 22.8.2008 – Rakousko, Německo

 

Cesta :             Rakousko - Bregenz

                        Německo – Schwangau, Neuschwanstein, Augsburg

Ujeto:              210 + pojížďky = cca 250 km

Počasí:             Nic moc, chvilkama pršelo, pak se to vylepšilo

Nocleh:            Německo – Augsburg - u kamaráda Senži

 

            Zase ranní vstávání, ach jo.. tentokrát jsme si malinko přivstali, abychom stihli náročnou cestu domů, když jsme se vymotali ze spacáků, tak jsme si jako obvykle udělali snídani...poseděli a začali balit.

 

           

 

            Tentokrát jsme sbalili stan, smotali spacáky, nasedli do auta a jeli jsme ke koupelnám, které byli nově vybudované. Zaparkovali jsme auto, popadly ručníky, taštičky s osobní hygienou a špinavé nádobí, nádobí jsme umyli a vrhli se na sprchy, říkali jsme si abychom byli svěže čistý, vysprchnout, vyčistit zuby a může se jet. Ovšem Esmeralda zůstala stát za branou kempu. Jezero pár metrů od nás, to by byl hřích se tam nepodívat. Popadli jsme foťák a kameru a mohlo se jít.

 

           

 

 Úžasně čistá voda, jako v moři, děti hrající si na pískovým pobřeží, lodě plující po jezeře. Kdyby jsme si rozložili deku, tak by to byla teprve pořádná romantika, ale ten blbej čas nás neustále tlačil dopředu, tak jsem popadla pár kamínků a šli jsme zpět k autu.

 

           

 

Nasednout, na navigaci jsme zadali cíl naší další cesty, což byl zámek Neuschwanstein. Konečně jsme viděli jeho věžičky a pak se před náma ukázal celý, po cestě jsme v dáli obdivovali kopce zahalené v mlze, co nám nechtěli ukázat ani špičku vrcholu, ale byla to krása, horské vesničky, které jsme projížděli.

 

           

 

           

 

A pak konečně ten zámek, našli jsme kasu, zaplatili 18 euro a mohlo se jít k zámku, cesta pěšky nám trvala asi hodinu, ale za to to stálo, prostředek silnice, která tam vedla byla podělaná od koní, ale co, to asi k tomu patří,asi ještě od koní Ludvíka II, který tento zámek nechal vystavět, jak jsme se mimo jiné dozvěděli, na prohlídku jsme čekali snad dvě hodiny, potkali jsme rodinku čechů, pokecali a konečně prohlídka, dostali jsme každý takovej jako telefon, kterej nám sděloval informace o jednotlivých místnostech, které se v zámku nacházely. Bylo tam plno národností, každý měl tu svoji vysílačku ve svém jazyce, samo že mi v češtině i když jsme počítali, že to bude jako v česku, kde  průvodkyně povídá a povídá a poslouchá jí ani ne čtvrtka lidí, který tam jsou, takhle si každej držel tu svojí vysílačku u ucha a poslouchal, kecat si tam mohl kdo chtěl, a přesto nás nikdo nerušil, bylo zajímavý, jak tam všichni chodili s mobilem u ucha, vypadalo to jako na telefonovací olympiádě,ale nikdo to nevyhrál. Škoda, třeba bychom to vyhráli.

 

           

 

            Hodinová prohlídka byla zajímavá, ale moc jsme toho neviděli, protože v minulosti byli skromný a třeba Ludvík II. měl v ložnici jen postel, křeslo a to bylo jako všechno. Nebo třeba obývák, žádná obývací stěna, televize, věž a žádné ovladače, ale za to taková kuchyně to byl masakr, prostě královská kuchyně, velká jako s prominutím kráva, moderní vybavení, myslím na tu dobu.

 

           

           

            Taneční sál, kterej nechal Ludvík vystavět krátce před tím než se záhadně utopil, to byl jako mazec, tam by byla dobrá pařba, všechno se tam odráželo, prostoru mooc, no jako paráda, už jsem přemýšlela kam bych postavila reprobedny a kde by bylo jaký světlo. Taky jsme chvilkama přemýšleli, že se tam necháme zavřít a budeme tam nocovat. A pak by to tam asi nikdo nepoznal, no nic,

já se vrátím zpět k tématu zámek.

 

              

 

            Jednou větou, krásnej zámek, tak tedy prohlídka skončili a my jsme mohli vydat na cestu k autu, naštěstí kopec, který jsme se předtím škrábali nahoru hodinu, tak z kopce se šlo rychlejc, tak konečně u auta, nasednout, vyndat z batohu navigaci a tentokrát naším cílem bylo velkoměsto Strakonice. Cesta utíkala, ale když v tom jsme viděli na cedulích dálnice na Mnichov a pod tím napsáno Augsburg, tak tedy letmá vzpomínka na Senžu. Cesta utíkala a Augsburg daleko, pomalu už začal být večer a my uznali, že budeme ještě koukat po nějakým ubytování.

 

           

           

            Po zjištění, že máme posledních 100 euro, takže je třeba je utratit, tak jsme se rozhodli pro ubytování v nějakém penzionu v Augsburgu,ale jako už to začalo lítat, samá sms. A Senža byl v kurzu, tak tedy Augsburg, kapitola sama o sobě. Vyjímečně milej Senža nás nechal přespat u něj, takže ušetřený peníze. Co s nima? No jako jasný že propít, tak tedy se ubytovat, opláchnout a vyrazit do hospody.

 

                       

           

            Zavolali jsme si taxíka a vyrazili do rušného města, do hospody, do které jsme přišli, nás uvítal majitel českým pozdravem, no paráda, česká hospoda v Německu. Tak se začalo pít, jedno pivo za druhým a světe div se kluci pili Gambrinus...tak tedy jsem si dala vinej střik, po zjištění že to tady míchají půl na půl, šli na mě mdloby,ale nevadí.

 

                       

 

            Peníze máme, tak tedy jsme se rozjeli ve velkém, pár střiků, pár piv a nakonec panáky a byli jsme zlupaný jako prasátka. Senža velkoryse zaplatil 65 euro. Mireček nemohl chodit,po tom co se vymotal z hospody, říkal že má padoucnici a že mu tam skáče zpátečka.

            No sranda byla, seděl na chodníku a nic ho nezajímalo, divil se že ve výloze mají hrochy a že je tam všude tolik schodů. Bez podpory by to nezvládl ani vylézt, no zážitek na celý život. Tak tedy naše cesta byla namířená ve tři ráno pro kebab do centra, jen pár set, zdůrazňuji set metrů, jsme to šli tak hoďku. Ale Mireček začal protestovat, sednul si ke sloupu a řekl, že chce taxíka, tak jsme chytili taxíka a řekli, že chceme do kebabu, tak nám zastavil, Míra seděl v autě a my se vydali pro jídlo, dvakrát kebab a jednu pizzu s sebou pro Mirečka, mazec, ve tři ráno, čekali jsme na jídlo, taxík mezitím vyhodil Mirečka na silnici a jel pryč, hajzl jeden, tak pizza byla hotová a mohlo se jít, teda spíš asi jet, další taxík nám zastavil za chvíli a mohlo se jet domů, Mireček se s pizou tak maximálně nechal vyfotit a že jí nechce, tak zůstala ležet na stole, zvládla jsem základní hygienu a šla jsem spát, Mireček se přimotal chvíli po mě, kouknul na postel a zhasnul, pak padlo pár protestů a zase rozsvítil, že se musí nasměrovat, to udělal pětkrát a pak už zůstalo zhasnuto, a Mireček říkal, teď do leva, já se zatím smíchy dusila ve spacáku a prostě jsem to nevydržela a řekla ne doprava, ale jako to jsem asi dělat neměla, protože Mireček skončil v kopici Senžovo nevyžehlených věcí, tak teda zůstal sedět na zemi a říkal, kde je ta moje postýlka, já jí nevidím, já chci do mojí postýlky, já asi ale budu blinkat, no jako smíchy jsem to nemohla vydržet, ale soucítila jsem s ním, mě bylo takhle první večer po odjezdu do světa,ale stejně, nechtěli jsme aby musel Senža kvůli nám povlíkat postel, tak jsem spali ve spacákách, ale to byla další prdel, nešel mu zapnout spacák, nejdřív hledal zip a když už ho našel, tak mu nešel zapnout a pak protestoval, že to není jeho spacák, no jako fakt k zasmání, jen jsem čekala kdy bude blinkat,ale ono nic.

            Konečně usnul a už mu snad bylo lépe, já usnula chvíli po něm.

 

Obrázky z dneška:

 

           

 

                       

 

           

 

                       

                       

           

 

                       

           

           

 

                            

 

           

 

 

                       

 

           

                       

                       

 

           

 

                       

 

           

           

                       

 

           

 

                            

 

           

 

                       

 

           

 

                       

 

           

 

                                        

 

           

 

 

< zpět na obsah >